Minimální vyměřovací základ je důležitým pojmem v oblasti povinného sociálního a zdravotního pojištění, pro OSVČ i zaměstnance. V obou případech jde o rozdílné částky i odlišný způsob výpočtu.
Pro OSVČ se tento základ odvozuje z průměrné měsíční hrubé mzdy v národním hospodářství, přičemž tato mzda se každoročně aktualizuje na základě statistických údajů. Pro rok 2024 byla stanovena průměrná měsíční hrubá mzda na 43 967 Kč. Ze stanovené hrubé mzdy se procentuální sazbou vypočte minimální vyměřovací základ pro sociální a zdravotní pojištění a z něho pak zmíněné zálohy.
Pokud jde o zdravotní pojištění, minimální vyměřovací základ je v případě OSVČ stanoven jako 50 % z průměrné měsíční hrubé mzdy. Pro rok 2024 to tedy činí 21 983,5 Kč. Tato částka představuje minimální hranici, z které si OSVČ musí vypočítat a odvést minimální zálohu na zdravotní pojištění. Je důležité si uvědomit, že pokud má osoba vyšší příjem, než je minimální vyměřovací základ, částka, z níž se vypočítají odvody, bude vyšší.
Co se týče sociálního pojištění, zde je minimální vyměřovací základ určen ve výši 30 % z průměrné měsíční hrubé mzdy, což pro rok 2024 činí 13 190 Kč. Opět platí, že tato částka představuje minimální hranici, kterou musí OSVČ odvádět na sociální pojistné, přičemž skutečný vyměřovací základ může být vyšší, pokud osoba vykazuje vyšší příjmy.
Na druhé straně, u zaměstnanců je situace trochu odlišná. Pro ně je minimálním vyměřovacím základem vládou stanovená minimální mzda, která se také každoročně aktualizuje podle ekonomické situace a dalších faktorů. V roce 2024 byla minimální mzda stanovena na 18 900 Kč měsíčně. Tato částka pak slouží jako základ pro výpočet minimálních odvodů na zdravotní a sociální pojištění u zaměstnanců, kteří pobírají nízké mzdy. Zaměstnavatel je povinen odvést pojistné z minimálně této částky, i když by reálná hrubá mzda zaměstnance byla nižší. V takovém případě je nutný doplatek do minima.
Je tedy zřejmé, že minimální vyměřovací základ hraje zásadní roli v rámci systémů pojištění, neboť určuje minimální míru účasti jednotlivce na finančních mechanismech státu, které zajišťují zdravotní péči a sociální zabezpečení. Bez ohledu na konkrétní výši příjmů má každý občan či rezident povinnost přispívat do těchto systémů alespoň v minimální možné míře, což zajišťuje určitou stabilitu a solidaritu v rámci společnosti.
Je také důležité poznamenat, že změna těchto základů může mít dalekosáhlé důsledky nejen pro jednotlivce a domácnosti, ale také pro podniky a instituce, které nesou zodpovědnost za odvody. Pravidelná aktualizace těchto hodnot v souladu s ekonomickými ukazateli je tak klíčová pro udržení rovnováhy mezi příjmovou situací obyvatel a potřebami sociálních a zdravotních systémů.