Rozhodování o rozvržení týdenní pracovní doby spadá primárně do kompetence zaměstnavatele, který stanovuje začátek a konec jednotlivých směn podle potřeb provozu. Zaměstnavatel může zvolit mezi rovnoměrným a nerovnoměrným rozvržením pracovní doby, přičemž v obou případech musí dodržovat zákonná omezení a brát ohled na bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Tyto základní modely mohou být dále modifikovány využitím flexibilnějších režimů, jako je pružné rozvržení pracovní doby nebo konto pracovní doby.
Rovnoměrné rozvržení je spíše pro jednosměnné provozy a nerovnoměrné pro náročné provozy
Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby zaměstnavatel distribuuje pracovní hodiny tak, aby v každém týdnu zaměstnanec odpracoval stejný počet hodin odpovídající stanovené týdenní pracovní době. Naproti tomu nerovnoměrné rozvržení umožňuje variabilitu v počtu odpracovaných hodin v jednotlivých týdnech, musí však být dodržen zákonný limit – průměrná týdenní pracovní doba nesmí za období maximálně 26 po sobě jdoucích týdnů překročit stanovenou týdenní pracovní dobu.
Vždy je nutné při rozvrhování postupovat podle zákoníku práce
Zaměstnavatel je při rozvrhování pracovní doby povinen brát v úvahu bezpečnostní a zdravotní aspekty. Pracovní doba nesmí být rozvržena způsobem, který by mohl ohrozit zdraví zaměstnanců nebo představovat bezpečnostní riziko. Tento požadavek odráží obecnou povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky.
Je důležité poznamenat, že ačkoliv je rozvržení pracovní doby primárně v rukou zaměstnavatele, může se se zaměstnancem na konkrétním rozvržení také dohodnout. V takovém případě však zaměstnavatel ztrácí možnost jednostranně měnit dohodnuté rozvržení pracovní doby. Jakákoliv změna by pak vyžadovala novou dohodu se zaměstnancem, což posiluje postavení zaměstnance a poskytuje mu větší předvídatelnost pracovní doby.
Čtěte také: Jak je to s individuální úpravou pracovní doby zaměstnavatelem? Jak se počítá služební cesta do pracovní doby?