Základ daně představuje částku, která přesahuje daňové výdaje a byla dosažena poplatníkem ve zdaňovacím období (obvykle kalendářní rok) v souladu se zákonem o dani z příjmu. Pokud poplatník ve zdaňovacím období získal více druhů zdanitelných příjmů, jeho celkový základ daně se rovná součtu dílčích základů daně za jednotlivé příjmy. Dílčí základy daně jsou tedy základy z jednotlivých příjmů.
Dílčí základy daně tvoří příjmy z následujících zdrojů:
- Zaměstnání (§ 6 ZDS)
- Samostatná činnost (§ 7 ZDS)
- Kapitálový majetek (§ 8 ZDS)
- Nájem (§ 9 ZDS)
- Ostatní příjmy (§ 10 ZDS)
Hrubá mzda zaměstnance tvoří dílčí základ daně ze zaměstnání (§ 6 ZDS). Tento základ daně nelze snížit o ztrátu dosaženou z jiných zdrojů příjmů, jako je samostatná činnost nebo nájem.
Při stanovení základu daně ze samostatné činnosti (§ 7 ZDS) může poplatník uplatnit buď prokazatelné výdaje, nebo paušální výdaje v různých procentech z dosažených příjmů. U tohoto druhu příjmu je možné dosáhnout daňové ztráty, kterou lze v průběhu pěti let uplatnit proti ostatním základům daně, s výjimkou základu daně ze zaměstnání.
Dílčí základ daně z příjmů z kapitálového majetku (§ 8 ZDS) nemůže skončit v daňové ztrátě, ale může být snížen ztrátou z jiných druhů příjmů.
Příjmy z nájmu (§ 9 ZDS) lze snížit buď prokázanými výdaji, nebo paušálními výdaji ve výši 30 % z dosažených příjmů. Stejně jako u příjmů ze samostatné činnosti, i zde lze dosáhnout daňové ztráty.
Pokud poplatník nerozdělí některý druh příjmů do výše uvedených kategorií, jedná se o tzv. ostatní příjmy (§ 10 ZDS). Proti těmto příjmům lze uplatnit výdaje vynaložené na dosažení příjmů. Výdaje však nesmí být vyšší než dosažené příjmy.