Zákoník práce v České republice dává zaměstnavatelům poměrně velkou volnost, pokud jde o individuální úpravu pracovní doby jejich zaměstnanců. Ačkoliv zákon nestanoví žádná specifická pravidla nebo podmínky, které by museli zaměstnavatelé dodržovat (až na několik výjimek), zároveň jim individuální přizpůsobení pracovní doby nezakazuje. To v praxi znamená, že pokud se zaměstnavatel a zaměstnanec vzájemně dohodnou, mohou si nastavit pracovní dobu podle svých potřeb a preferencí.
Možnosti a rozsah individuální úpravy
- Typy úprav pracovní doby: Zaměstnavatel může se zaměstnancem dohodnout:
- Kratší pracovní dobu (částečný úvazek)
- Odlišný rozvrh směn
- Individuální počátek nebo konec pracovní doby
- Výkon práce pouze v určitých typech směn
- Pružnou pracovní dobu s pevným a volitelným časovým úsekem
- Iniciace úpravy: K individuální úpravě může dojít:
- Na žádost zaměstnance (např. z rodinných důvodů)
- Z iniciativy zaměstnavatele (např. z provozních potřeb)
- Na základě vzájemné dohody obou stran
Formální náležitosti individuální úpravy
- Povinná písemná forma: Individuální úpravu pracovní doby musí zaměstnavatel vždy sjednávat písemně.
- Konkrétní zaměstnanec: Dohoda musí být uzavřena s konkrétním zaměstnancem, kterého se úprava týká.
- Soulad s občanským zákoníkem: Úprava musí být v souladu s pravidly občanského zákoníku pro odchylnou úpravu pravidel.
- Nevhodnost kolektivní smlouvy: Podmínky pro individuální úpravu pracovní doby nelze stanovit v kolektivní smlouvě, neboť by pak nešlo o individuální úpravu.
- Potřeba specifičnosti: Dohoda by měla obsahovat přesné vymezení upravené pracovní doby a případné další podmínky.
Právní nárok na individuální úpravu pracovní doby
Zákoník práce však v § 241 stanoví situace, kdy je zaměstnavatel povinen žádosti o úpravu pracovní doby vyhovět. Týká se to těhotných zaměstnankyň, zaměstnanců a zaměstnankyň pečujících o dítě mladší 15 let a také těch, kteří převážně sami dlouhodobě pečují o blízkou osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), III (těžká závislost) nebo IV (úplná závislost). V takových případech tedy mají zaměstnanci ze zákona právo na přizpůsobení pracovní doby a zaměstnavatel jim musí vyhovět, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody.
Přečtěte si také: Jaké povinnosti má zaměstnavatel vůči svým zaměstnancům? Odstupné si se zkráceným úvazkem nebo starobním důchodem nepřekáží