Nárok na výživné pro manželku může být otázkou mnoha různých faktorů a okolností, které se mohou objevit jak v průběhu trvání manželství, tak po jeho ukončení, tedy po rozvodu. První možností, kdy může manželka získat nárok na výživné, je situace během samotného manželství.
Podle platných právních předpisů mají oba manželé za dobu trvání manželství vzájemnou vyživovací povinnost. Tato povinnost je koncipována tak, aby oběma manželům zajistila zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. To znamená, že pokud je jeden z manželů, například manželka, v situaci, kdy nemá možnost vykonávat výdělečnou činnost a získávat tak příjem, zatímco manžel tuto možnost má, vzniká mu povinnost přispívat na úroveň obou životních standardů.
Po rozvodu vzniká otázka výživného znovu, avšak podmínky pro jeho přiznání se mírně mění. Klíčovou podmínkou pro přiznání výživného po rozvodu je neschopnost manželky se sama živit, přičemž tato neschopnost by měla mít jasnou souvislost s předchozím manželstvím. To může znamenat, například, že během manželství manželka obětovala svou kariéru pro rodinu, a po rozvodu tedy z nejrůznějších důvodů, jako je dlouhá absence na pracovním trhu, nemá okamžitě možnost najít zaměstnání, které by jí zajišťovalo přiměřený životní standard.
Je důležité zdůraznit, že vyživovací povinnost po rozvodu není neomezená ani časově, ani jinak. Platí pouze do určitých podmínek, a to do doby, než vyživovaný manžel nebo manželka vstoupí do nového manželského svazku, což automaticky zruší původní vyživovací povinnost nebo maximálně tři roky po rozvodu manželství. Taktéž může být vyživovací povinnost zrušena rozhodnutím soudu, pokud se změní okolnosti, které tuto povinnost původně stanovily. Může jít o situace, kdy si vyživovaná osoba nalezne zaměstnání a tedy se stane finančně nezávislejší, nebo když dojde k jiné významné změně v jejím osobním nebo profesním životě.