V první řadě je třeba zdůraznit, že nárok na dovolenou je základním právem zaměstnance, které je zakotveno v zákoníku práce. Toto právo však nevzniká automaticky od prvního dne nástupu do zaměstnání, ale je vázáno na splnění určitých podmínek.
Pro vznik nároku na dovolenou za kalendářní rok je klíčové, aby zaměstnanec pracoval u jednoho zaměstnavatele alespoň 60 dnů v daném kalendářním roce. Toto pravidlo je stanoveno proto, aby se zajistilo, že zaměstnanec má s daným zaměstnavatelem dostatečně dlouhý a stabilní pracovní vztah. Je důležité si uvědomit, že do těchto 60 dnů se započítávají nejen dny skutečně odpracované, ale i dny, kdy zaměstnanec nepracoval z důvodu zákonných překážek v práci.
Pokud zaměstnanec nesplní výše uvedenou podmínku 60 odpracovaných dnů, neznamená to automaticky, že nemá nárok na žádnou dovolenou. V takovém případě zákoník práce pamatuje na institut dovolené za odpracované dny.
Pro vznik práva na dovolenou za odpracované dny je nutné, aby zaměstnanec odpracoval alespoň 21 dnů. Toto pravidlo zajišťuje, že i zaměstnanci, kteří pracují kratší dobu nebo na částečný úvazek, mají možnost čerpat alespoň nějakou dovolenou. Je to důležité z hlediska zachování rovnováhy mezi pracovním a osobním životem a také pro regeneraci pracovní síly.
Zvláštní kategorii tvoří zaměstnanci pracující na dohody mimo pracovní poměr, tedy na dohodu o provedení práce (DPP) nebo dohodu o pracovní činnosti (DPČ). U těchto forem pracovněprávních vztahů je vznik nároku na dovolenou nutné splnění hned dvou základních podmínek najednou.
První podmínkou je, že dohoda musí trvat alespoň 28 dnů. Toto pravidlo má zajistit, že se nejedná o jednorázovou nebo velmi krátkodobou práci, ale o déletrvající pracovní vztah. Druhou podmínkou je odpracování nejméně 80 hodin. Tato podmínka zase zajišťuje, že zaměstnanec skutečně odvedl určitý objem práce, který odůvodňuje vznik nároku na dovolenou.