Proč oduznání nemoci z povolání neznamená konec renty vyplácené zaměstnanci?
1. Základní právní povinnost zaměstnavatele při nemoci z povolání
Pokud se stane situace, kdy zaměstnanec onemocní takzvanou nemocí z povolání, což je onemocnění přímo způsobené výkonem jeho pracovní činnosti a podmínkami, ve kterých tuto práci vykonává, a následně na základě důkladného lékařského posouzení jeho zdravotního stavu odborníky v oblasti pracovního lékařství nebo posudkové komise není schopen dále vykonávat svoji dosavadní práci bez vážného ohrožení svého zdraví, vzniká zaměstnavateli automaticky ze zákona povinnost poskytovat tomuto zaměstnanci po ukončení období pracovní neschopnosti finanční kompenzaci. Tato kompenzace se označuje jako náhrada za ztrátu na výdělku, běžně označovaná jako renta, a její poskytování je zakotveno v ustanovení § 271b zákoníku práce, který tvoří základní právní rámec pro pracovněprávní vztahy v České republice. Tato renta představuje důležitou formu sociální ochrany zaměstnance, který byl poškozen na zdraví v souvislosti s výkonem své práce a který v důsledku tohoto poškození již nemůže nadále vykonávat svoji profesi v plném rozsahu nebo vůbec, čímž dochází k poklesu jeho výdělkových možností.
2. Klíčová informace pro zaměstnavatele o trvání povinnosti vyplácet rentu
Pro zaměstnavatele je v této souvislosti naprosto zásadní a velmi důležité si uvědomit a být informován o tom, že vyplácení této renty, která byla zaměstnanci přiznána z důvodu nemoci z povolání, není nějakou krátkodobou nebo dočasnou záležitostí, která by automaticky končila po určité stanovené době nebo po splnění nějakých formálních podmínek. Naopak, jedná se o dlouhodobou povinnost, která může trvat i mnoho let, a zaměstnavatel má zákonnou povinnost v jejím vyplácení pokračovat v mnoha různých případech a situacích, a to dokonce i v takových situacích, kdy dojde k takzvanému oduznání nemoci z povolání, která byla původním důvodem, pro který byla tato renta zaměstnanci přiznána a začala mu být vyplácena. Tato skutečnost může pro mnoho zaměstnavatelů představovat překvapení, protože intuitivně by se mohlo zdát, že pokud nemoc již oficiálně netrvá, měla by automaticky zaniknout i povinnost vyplácet s ní spojenou finanční kompenzaci, avšak právní realita je v tomto případě podstatně složitější a komplexnější.
3. Co znamená oduznání nemoci z povolání a jeho důsledky
Takzvané oduznání nemoci z povolání představuje formální rozhodnutí posudkové lékařské komise, která je složena z odborných lékařů specializujících se na posudkovou činnost a pracovní lékařství, že konkrétní nemoc z povolání, která byla u zaměstnance dříve diagnostikována a uznána, již dále aktivně netrvá v tom smысlu, že akutní fáze onemocnění pominula nebo se zdravotní stav zaměstnance do určité míry stabilizoval. Toto rozhodnutí o oduznání nemoci však, jak výslovně potvrdil ve své judikatuře Nejvyšší soud České republiky, který představuje nejvyšší soudní instanci v oblasti civilního a obchodního práva v našem právním systému, samo o sobě a automaticky nestačí k tomu, aby mohlo být zastaveno nebo přerušeno vyplácení výše uvedené finanční kompenzace ve formě renty zaměstnanci, který byl touto nemocí z povolání postižen. Posudkové lékařské konstatování skutečnosti, že samotná nemoc z povolání v akutní formě již dále aktivně netrvá a že tedy formálně dochází k jejímu oduznání z hlediska posudkové medicíny, totiž ještě automaticky a samo o sobě neznamená a neimplikuje, že se postižený zaměstnanec může bezpečně, bez jakéhokoli zdravotního rizika a bez obav automaticky vrátit k výkonu své původní pracovní profese a pracovních činností, které vykonával před tím, než u něho tato nemoc z povolání propukla, aniž by při tomto návratu k původní práci existovalo vážné a reálné riziko, že u něho dané onemocnění znovu propukne, reaktivuje se nebo se jeho zdravotní stav opět zhorší.
4. Podmínky pro zastavení výplaty renty po oduznání nemoci
Aby mohl zaměstnavatel po oficiálním oduznání nemoci z povolání ze strany posudkové lékařské komise legálně a v souladu se zákonem zastavit vyplácení renty, která byla pro danou konkrétní nemoc z povolání přiznána a doposud vyplácena, musí jednoznačně, přesvědčivě, nezpochybnitelně a především fakticky, nikoli pouze formálně nebo deklaratorně, prokázat důležitou skutečnost, že provedl jednoznačně zásadní, nikoliv pouze kosmetické nebo marginální změny v podmínkách výkonu práce uvedeného zaměstnance. Tyto změny musí být takového charakteru a rozsahu, aby při pokračování zaměstnance v práci, kterou tento zaměstnanec vykonával před propuknutím nemoci z povolání a ke které se má po oduznání nemoci opět vrátit, reálně nemohlo dojít k návratu tohoto onemocnění, k jeho reaktivaci, k opětovnému propuknutí zdravotních problémů nebo ke zhoršení zdravotního stavu zaměstnanca. Zaměstnavatel tedy nese důkazní břemeno a musí jednoznačně, komplexně, detailně a fakticky, s využitím konkrétních důkazních prostředků, dokumentace, technických zpráv a odborných posudků, doložit a prokázat kompetentním orgánům, že zcela zásadním způsobem změnil jak samotné podmínky práce, tak i technologii práce, pracovní postupy, používané materiály, stroje, nářadí nebo chemické látky, kterými byla práce vykonávána, a to u té konkrétní práce, kterou zaměstnanec vykonával před propuknutím jeho nemoci z povolání a ke které se má po oduznání této nemoci opět vrátit a pokračovat v jejím výkonu.
5. Rozsah a hloubka požadovaných změn ze strany zaměstnavatele
Zaměstnavatel má povinnost detailně, komplexně, přesvědčivě a s využitím všech dostupných důkazních prostředků doložit skutečnost, že provedenými zásadními změnami v pracovním prostředí, pracovních postupech, používané technologii a celkových podmínkách výkonu práce zcela, úplně a definitivně odstranil nebo minimálně snížil na zanedbatelnou úroveň riziko návratu nemoci zaměstnance, která byla uznána jako nemoc z povolání a která byla následně oduznaná. Musí prokázat, že zaměstnanec se nyní může zcela bez jakéhokoli zdravotního rizika, bez obav z recidivy onemocnění a bez ohrožení svého zdravotního stavu vrátit k výkonu své původní profese, respektive té pracovní činnosti, která jeho nyní již formálně oduznanou nemoc z povolání původně způsobila nebo k jejímu vzniku významně přispěla. Pokud zaměstnavatel není schopen uvedenou zásadní změnu pracovních podmínek jednoznačně a fakticky zajistit v praxi, implementovat ji do reálného pracovního prostředí a následně také řádně, přesvědčivě a nezpochybnitelně doložit a prokázat její skutečnou realizaci pomocí konkrétních důkazů, technických zpráv, měření, protokolů, certifikátů nebo odborných posudků, pak musí ze zákona pokračovat ve výplatě renty i po formálním oduznání nemoci z povolání, a to až do doby, kdy bude schopen tyto podmínky splnit, nebo až do doby ukončení pracovního poměru se zaměstnancem.
Mohlo by vás také zajímat: Musí uzdravení z nemoci z povolání znamenat konec renty? Z čeho se počítá jednorázová náhrada při skončení pracovního poměru pro ztrátu způsobilosti?