Daň z nemovitosti a Daň z prodeje nemovitosti jsou dvě odlišné daně

Daň z nemovitostí čili daň z neovitých věcí a daň z prodeje nemovitosti jsou dva zcela odlišné typy daní. Každá má své specifické parametry a pravidla a je velmi zásadní tyto dvě daně nesměšovat v jednu a neplést si je. Zvláště důležité je to pro ty, kteří vlastní nemovitost nebo plánují koupit nebo prodat nemovitost, aby si byli vědomi těchto rozdílů a byli schopni správně a včas splnit své daňové povinnosti.

Daň z nemovitosti je daň vlastníků

Daň z nemovitých věcí, známější pod názvem daň z nemovitostí, je specifický typ daně, který vychází z vlastnického práva k nemovitostem. Může jít nejen o vlastnictví rodinných domů, ale také bytů, chat, chalup či pozemků i nemovitostí nesloužících k bydlení. Tato daň je povinností každého, kdo vlastní jakoukoli nemovitost a je vybírána pravidelně, konkrétně každý rok nejpozději do konce května. Daň z nemovitých věcí patří do kategorie majetkových daní.

Tato daň je určitým druhem finančního závazku vůči státu, který je odvozen od vlastnictví nemovité věci. Každý, kdo je vlastníkem nemovitosti, je povinen tuto daň platit. Je to daň, která má za cíl zdanit majetek, konkrétně nemovité věci, kterými vlastník disponuje.

Daň z prodeje nemovitosti leží na bedrech prodávajících

Na druhé straně daň z prodeje nemovitosti je zcela jiný druh daně. Tato daň se vztahuje na úplatný prodej nemovitosti. Tento typ daně je určen tím, že když prodávající prodá nemovitost, přináší mu to příjem, který musí být zdaněn, pokud zákon o dani z příjmu nestanoví osvobození.

Prodej nemovitosti se neobejde bez přiznání a platby daně

Daň z prodeje nemovitosti tedy patří do skupiny daní z příjmu. Je to daň, která zdaní příjem, který vzniká prodejem nemovitosti. Pokud tedy člověk prodá nemovitost a má z toho příjem, musí tento příjem uvést v daňovém přiznání za daný rok. Při prodeji nemovitosti, která prodávajícímu vynesla nějaký příjem se prodávající nemůže vyhnout povinnosti podání přiznání k dani z příjmů i v situaci, kdy by jinak přiznání podávat nemusel, protože by za něho daňové záležitosti vyřešil zaměstnavatel prostřednictvím ročního zúčtování.