Proč vysoký výdělek neznamená vysokou nemocenskou ani v roce 2026?

Nemocenská je státní sociální dávka vyplácená ze systému nemocenského pojištění osobám, které kvůli nemoci nebo úrazu nemohou vykonávat svou výdělečnou činnost a zajišťovat si tak příjem vlastní prací.
Nárok na nemocenskou mají ekonomicky aktivní osoby – tedy zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), které jsou účastníky nemocenského pojištění.
Zaměstnanci jsou do nemocenského pojištění zapojeni automaticky v rámci povinných odvodů ze mzdy, zatímco OSVČ si musí nemocenské pojištění hradit dobrovolně a samostatně.
Bez účasti na nemocenském pojištění nevzniká nárok na výplatu nemocenské dávky – platí to zejména pro OSVČ, které dobrovolné pojistné neplatí.

Proč nemocenská nikdy není vysoká?

Základním principem výpočtu nemocenské je skutečnost, že dávka se sice odvíjí od předchozích příjmů, ale nikdy se nevyplácí v plné výši těchto příjmů.
Nemocenská je vždy nižší než aktivně dosahovaný příjem, a to i při poměrně nízkých mzdách.
Čím vyšší příjem zaměstnanec nebo OSVČ před nemocí měl, tím výraznější je rozdíl mezi původním příjmem a vyplacenou dávkou.
Systém je záměrně nastaven tak, aby nemocenská plnila roli sociální záchranné sítě, nikoli plnohodnotné náhrady výdělku.

Zákon o nemocenském pojištění stanovuje při výpočtu dávky povinné uplatnění tzv. redukčních hranic, které snižují výši denního vyměřovacího základu.
Redukční hranice jsou celkem tři a každá z nich určuje, jakou část příjmu lze do výpočtu zahrnout v plné výši, jakou část pouze částečně a jaká část se nezapočítává vůbec.
Smyslem tohoto mechanismu je uplatnění principu sociální solidarity – vysokopříjmoví pojištěnci jsou při výpočtu nemocenské znevýhodněni oproti nízkopříjmovým, aby byly dávky mezi pojištěnci poměrově vyrovnanější.
S rostoucím příjmem tedy roste i míra redukce a poměr nemocenské vůči původnímu výdělku se postupně snižuje.

Výpočet vychází z průměrného hrubého denního vyměřovacího základu, který se stanoví z příjmů dosažených v tzv. rozhodném období před vznikem pracovní neschopnosti.
Vyměřovací základy za jednotlivé měsíce rozhodného období se sečtou a vydělí počtem kalendářních dní tohoto období – výsledkem je denní vyměřovací základ.
Takto vypočtený denní základ se následně zredukuje prostřednictvím tří redukčních hranic – část základu pod první hranicí se zahrne ze 90 %, část mezi první a druhou hranicí ze 60 %, část mezi druhou a třetí hranicí ze 30 % a příjem nad třetí hranicí se do výpočtu nezapočítává vůbec.
Ze zredukovaného denního základu se pak vypočítá výše denní nemocenské dávky, která v roce 2026 od 15. dne nemoci činí 60 % redukovaného denního vyměřovacího základu.

Zaměstnanec s hrubou měsíční mzdou 20 000 Kč obdrží za měsíc nemoci (od 15. dne) nemocenskou ve výši přibližně něco málo přes 11 000 Kč – tedy jen asi 55 % původní čisté mzdy.
Při hrubé mzdě 25 000 Kč se nemocenská za stejné období pohybuje těsně pod hranicí 14 000 Kč.
Výrazný rozdíl nastává při vyšších příjmech – zaměstnanec s hrubou mzdou 50 000 Kč dostane nemocenskou za měsíc přibližně 27 842 Kč, což představuje jen asi polovinu původního čistého příjmu.
Při hrubé mzdě 80 000 Kč pak nemocenská za totéž období dosáhne pouze 37 964 Kč – přičemž rozdíl mezi padesáti a osmdesátitisícovým příjmem je v absolutní výši nemocenské relativně malý, protože příjmy nad určitou hranici se do výpočtu buď nezapočítávají vůbec, nebo jen zlomkově.