Proč nesmí statutární orgán váhat s podáním insolvenčního návrhu?

1. Základní povinnosti statutárního orgánu

• Statutární orgán obchodní společnosti má jako svůj primární a naprosto zásadní úkol jednat vždy a za všech okolností výhradně v nejlepším zájmu obchodní společnosti, v jejímž čele stojí, přičemž tento zájem zahrnuje jak dlouhodobou prosperitu společnosti, tak i ochranu její dobré pověsti na trhu a vůči obchodním partnerům.
• Statutární orgán musí průběžně sledovat finanční zdraví společnosti, vyhodnocovat její ekonomickou situaci a být připraven přijmout i taková rozhodnutí, která jsou sice nepříjemná, avšak zákonem striktně vyžadovaná, a to včetně podání insolvenčního návrhu.
• Zákon jednoznačně stanovuje, že v určitých situacích přestává být podání insolvenčního návrhu pouze právem statutárního orgánu, ale stává se jeho přímou a nevyhnutelnou zákonnou povinností, od níž se nelze bez závažných důsledků odchýlit.

2. Kdy vzniká povinnost podat insolvenční návrh?

• Povinnost podat insolvenční návrh vzniká statutárnímu orgánu v okamžiku, kdy se společnost dostane do stavu závažných dluhových problémů, tedy tehdy, když není schopna řádně a včas splácet své splatné závazky vůči věřitelům nebo kdy hodnota jejích závazků přesahuje hodnotu jejího majetku.
• Tento okamžik je v právní terminologii označován jako úpadek společnosti, přičemž úpadek může mít formu platební neschopnosti, kdy společnost není schopna plnit své peněžité závazky po dobu delší než třicet dní po jejich splatnosti, nebo formu předlužení, kdy je celková výše závazků společnosti vyšší než celková hodnota jejího majetku.
• Jakmile statutární orgán zjistí nebo při náležité péči zjistit měl a mohl, že se společnost nachází v úpadku, je povinen bez zbytečného odkladu a s maximálním možným urychlením zahájit kroky vedoucí k podání insolvenčního návrhu, přičemž jakékoli prodlení může mít pro statutární orgán fatální právní i finanční důsledky.

3. Proč nesmí statutární orgán váhat?

• Prodlení s podáním insolvenčního návrhu způsobuje, že se ekonomická situace společnosti dále zhoršuje, majetek společnosti se dále zmenšuje nebo znehodnocuje, a věřitelé tak přicházejí o možnost získat zpět alespoň část svých pohledávek, přičemž tato škoda by jinak při včasném zahájení insolvenčního řízení vůbec nevznikla nebo by byla podstatně nižší.
• Čím déle statutární orgán otálí s podáním insolvenčního návrhu, tím větší škoda věřitelům vzniká, a tím vyšší je rovněž osobní odpovědnost členů statutárního orgánu za tuto škodu, což může v krajním případě znamenat, že členové statutárního orgánu budou povinni hradit vzniklou škodu z vlastního osobního majetku.
• Cílem zákonné úpravy je zajistit, aby věřitelé společnosti byli v co největší možné míře uspokojeni z prostředků, které společnost v době zahájení insolvenčního řízení ještě disponuje, a včasné zahájení insolvenčního řízení je klíčovým předpokladem pro naplnění tohoto cíle.

4. Odpovědnost za škodu způsobenou věřitelům

• Pokud statutární orgán svoji zákonnou povinnost podat insolvenční návrh nesplní nebo ji splní opožděně, porušuje tím zákon a automaticky mu vzniká přímá osobní odpovědnost za škodu, která v důsledku tohoto porušení povinnosti věřitelům společnosti prokazatelně vznikla.
• Výše škody, za niž členové statutárního orgánu odpovídají, je přesně definována v ustanovení § 99 insolvenčního zákona jako rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem do insolvenčního řízení a částkou, kterou věřitel v průběhu insolvenčního řízení na uspokojení této pohledávky skutečně a reálně obdržel.
• Jde tedy o velmi konkrétní a přesně vyčíslitelnou částku, kterou musí člen statutárního orgánu věřiteli doplatit z vlastních prostředků tehdy, pokud insolvenční řízení věřiteli neumožnilo plné uspokojení jeho pohledávky a pokud k tomuto stavu přispělo opožděné podání insolvenčního návrhu.
• Tato odpovědnost je přitom konstruována jako odpovědnost objektivní s možností liberace, což znamená, že samotná skutečnost porušení povinnosti podat insolvenční návrh zakládá odpovědnost, aniž by bylo nutné prokazovat zavinění ze strany člena statutárního orgánu.

5. Jak se může statutární orgán zprostit odpovědnosti?

• Zákon přesto dává členům statutárního orgánu možnost zprostit se této odpovědnosti, avšak pouze za velmi přísně stanovených a zákonem taxativně vymezených podmínek, přičemž důkazní břemeno leží výhradně na bedrech člena statutárního orgánu, který se chce odpovědnosti zprostit.
• První možností, jak se člen statutárního orgánu může zprostit odpovědnosti, je prokázání toho, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh v daném konkrétním případě vůbec nemělo žádný vliv na rozsah částky, která byla v insolvenčním řízení určena k uspokojení pohledávky věřitele, tedy že věřitel by na svoji pohledávku obdržel stejnou částku i v případě, že by insolvenční návrh byl podán včas.
• Druhou možností liberace je prokázání toho, že člen statutárního orgánu svoji povinnost podat insolvenční návrh objektivně a prokazatelně splnit nemohl, a to z důvodu existence závažných skutečností, které mu v tom zabránily, přičemž typickým příkladem takové závažné okolnosti je těžké onemocnění, hospitalizace nebo jiná událost, která člena statutárního orgánu zcela vyřadila z možnosti plnit jeho povinnosti.
• Je však nutné zdůraznit, že pouhé tvrzení o existenci těchto okolností nestačí a člen statutárního orgánu musí existenci těchto liberačních důvodů prokázat konkrétními a věrohodnými důkazy, přičemž soudy přistupují k hodnocení těchto důkazů velmi přísně a odpovědnosti se zprostit není vůbec snadné.

Mohlo by vás také zajímat: Co je Directors and Officers pojištění členů statutárních orgánů? Kdy vyřešit rozdělení zisku nebo vypořádání ztráty na valné hromadě?