V čem je rozdíl mezi daňovým řízením a trestním řízením v oblasti daní?

1. Základní účel a úloha řízení

Daňové řízení slouží primárně ke správnému stanovení, vyměření a doměření daně daňovému subjektu, přičemž jeho hlavním cílem není trestat, ale zajistit, aby stát obdržel zákonem stanovenou částku daně, která mu náleží na základě příslušných daňových předpisů a zákonů upravujících daňové povinnosti fyzických i právnických osob.
Trestní řízení v oblasti daní naopak sleduje zcela odlišný cíl, a to zjištění, zda byl spáchán trestný čin daňového charakteru, například trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přičemž se zaměřuje výhradně na otázku trestní odpovědnosti konkrétní osoby, prokázání její viny či neviny a případné uložení trestu.
Daňové řízení tedy řeší majetkovou a administrativní rovinu, zatímco trestní řízení řeší rovinu trestněprávní a represivní.

V daňovém řízení nese důkazní břemeno zásadně daňový subjekt, který je povinen sám prokazovat správnost a pravdivost svých daňových tvrzení, předkládat příslušné doklady, účetní záznamy a veškeré další důkazy dokládající, jak plnil své daňové povinnosti, přičemž správce daně toto hodnotí a případně vyzve daňový subjekt k doplnění.
V trestním řízení leží důkazní břemeno výhradně na orgánech činných v trestním řízení, zejména na policii a státním zastupitelství, které musí samy aktivně shromažďovat důkazy a prokázat vinu obviněného, přičemž platí základní zásada presumpce neviny, tedy že každý je považován za nevinného, dokud není pravomocně odsouzen.
Tato zásadní odlišnost má zásadní praktický dopad na postavení daňového subjektu v každém z těchto řízení.

Daňové i trestní řízení jsou na sobě zcela nezávislá a každé z nich se řídí vlastním souborem zákonných pravidel a procesních postupů, přičemž daňové řízení se opírá zejména o daňový řád, zatímco trestní řízení se řídí trestním řádem a hmotněprávně trestním zákoníkem.
Obě řízení mohou probíhat souběžně ve stejném časovém období, týkat se stejného daňového subjektu a stejné záležitosti, aniž by jedno bylo podmíněno výsledkem druhého nebo by na sebe musela čekat.
Každé řízení musí dospět ke svému vlastnímu závěru a hodnocení, přičemž výsledek daňového řízení automaticky neznamená trestní odpovědnost a naopak, zproštění viny v trestním řízení nevylučuje doměření daně v řízení daňovém.

Přestože jsou obě řízení samostatná, mohou si v určitých otázkách a situacích vzájemně předávat informace a poznatky, například správce daně může předat podněty orgánům činným v trestním řízení, pokud zjistí skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu.
Důkazy získané v jednom řízení však nemusí být automaticky použitelné v řízení druhém, neboť každé řízení má vlastní pravidla pro shromažďování, provádění a hodnocení důkazů.
Spolupráce tedy existuje zejména na úrovni informování a podnětů, nikoliv na úrovni přímého přebírání závěrů jednoho řízení druhým.