Daňové řízení je složitý a mnohostranný proces, který je klíčovým prvkem v organizaci veřejných financí a správě daní v jakékoli ekonomice. Zahrnuje různé postupy a činnosti, které mají za cíl nejen správné zjištění daňové povinnosti, ale také zabezpečení její úhrady a provedení daňových kontrol. V tomto procesu hraje ústřední roli správce daně, který musí pečlivě, profesionálně a legálně řídit celý průběh daňového řízení v souladu s platnými právními předpisy.
Cílem daňového řízení je především stanovení správné výše daně, kterou je daňový subjekt povinen zaplatit, a zajištění, aby tato daň byla skutečně uhrazena. Důležité je zde zjistit, zda pro daňovou povinnost existuje právní důvod a určit její přesnou výši. Kromě toho je nutné zabezpečit úhradu této daně, a to buď ze strany daňových subjektů dobrovolně, nebo prostřednictvím donucovacích opatření v případě nedobrovolné úhrady. Proces daňového řízení je tedy nejen administrativní, ale i právní procedurou, která vyžaduje precizní dodržování pravidel a zákonů.
Tento proces je řízen a prováděn správcem daně, tedy institucí nebo orgánem, který má na starosti správu daní. Správce daně je povinen dodržovat pravidla a postupy stanovené daňovým řádem, což je klíčový legislativní nástroj, který určuje průběh celého daňového řízení. Daňový řád stanoví konkrétní kroky, lhůty, povinnosti a práva všech zúčastněných stran, což zajišťuje transparentnost a právní jistotu celého procesu. Jednou z nejdůležitějších zásad, kterými se správce daně musí řídit, je zásada legality, což znamená, že všechny jeho kroky musí být v souladu s platným právním řádem.
V rámci samotného výkonu daňového řízení musí správce daně dbát na dodržování zásad přiměřenosti, neveřejnosti, slušnosti a rychlosti prováděné akce. Zásada přiměřenosti klade důraz na to, aby správce daně volil takové prostředky a postupy, které nejméně zatěžují daňové subjekty, avšak stále umožňují dosáhnout cíle řízení. Zásada neveřejnosti chrání důvěrnost informací získaných v rámci daňového řízení, zatímco zásada slušnosti požaduje, aby správce daně jednal korektně, respektoval práva a důstojnost daňových subjektů.
Důležité je, aby daňové řízení probíhalo rychle a efektivně, což zajišťuje zásada rychlosti. Jednotlivé kroky musí být prováděny v předepsaných lhůtách, aby nedocházelo k průtahům, které by mohly negativně ovlivnit výběr daní a celkovou administrativní efektivitu systému. Správce daně je povinen zohledňovat oprávněné zájmy daňových subjektů a hledat řešení, která minimalizují jejich zátěž, aniž by byla kompromitována účinnost daňového řízení.
Daňové řízení se zpravidla skládá ze dvou hlavních fází, které jsou na sebe bezprostředně navázány. První fáze, známá jako fáze zjišťovací a vyměřovací, je zaměřena na získání všech relevantních skutečností potřebných pro určení daňové povinnosti. Během této fáze dochází k kontrolám, auditům a jiným formám zjišťování, na jejichž základě je pak daň vyměřena nebo, v případě zjištění nesprávností, případně doměřena.
Po ukončení zjišťovací fáze přichází na řadu fáze platební nebo exekuční. V této fázi se správce daně zabývá skutečným vybíráním daně. Pro daňové subjekty může tato fáze zahrnovat různé možnosti, jako je dohodnutí splátkového kalendáře, nebo v případě neplnění povinností může dojít i k exekučnímu vymáhání daně. Správce daně musí proto pečlivě sledovat plnění těchto povinností a v případě potřeby využít zákonné prostředky k zajištění úhrady dlužných částek.