V první řadě je důležité si uvědomit, že nárok na dovolenou u DPČ není automatický a vztahují se na něj specifická pravidla stejná jako v případě DPP. Zákon stanovuje dvě klíčové podmínky, které musí být splněny současně, aby zaměstnanec pracující na DPČ mohl čerpat dovolenou.
První podmínkou je délka trvání dohody. Aby zaměstnanec získal nárok na dovolenou, musí jeho dohoda o pracovní činnosti trvat nepřetržitě po dobu nejméně 28 dní. Toto období je stanoveno zákonem jako minimální doba, během které se předpokládá, že zaměstnanec navázal s firmou pracovní vztah, který opravňuje k čerpání dovolené.
Druhá podmínka se týká odpracovaných hodin. Zaměstnanec musí v rámci své DPČ odpracovat alespoň 80 hodin. Toto kritérium zajišťuje, že nárok na dovolenou vznikne pouze těm pracovníkům, kteří skutečně věnovali firmě významné množství svého času a úsilí.
Je klíčové zdůraznit, že obě tyto podmínky musí být splněny současně. Nestačí tedy, aby zaměstnanec pracoval na DPČ déle než 28 dní, pokud během této doby neodpracoval minimálně 80 hodin. Stejně tak není dostačující, pokud zaměstnanec odpracuje 80 hodin během kratšího období než 28 dní.
Pokud nejsou obě podmínky splněny současně, nárok na dovolenou zaměstnanci na DPČ jednoduše nevznikne. To může být relevantní například pro sezónní pracovníky nebo pro ty, kteří pracují na DPČ nepravidelně.
Je také důležité poznamenat, že i když zaměstnanec splní obě podmínky, neznamená to automaticky, že má nárok na stejný rozsah dovolené jako zaměstnanci v plném pracovním poměru. Délka dovolené se u DPČ odvíjí od počtu odpracovaných hodin a je proporcionálně upravena vzhledem k plnému úvazku v práci na standardní pracovní poměr.
Zaměstnavatelé by měli věnovat pozornost evidenci odpracovaných hodin a délky trvání DPČ, aby mohli správně určit, kdy zaměstnanci vzniká nárok na dovolenou. Zároveň by měli zaměstnance informovat o těchto podmínkách, aby nedocházelo k nedorozuměním ohledně nároku na dovolenou.