Dostávat stejné peníze za stejnou práci s kolegou nemusí být snadné
Zásada stejné odměny za stejnou práci patří mezi důležité principy pracovního práva. V praxi však neplatí, že dva zaměstnanci musí mít vždy stejnou mzdu jen proto, že mají shodně pojmenovanou pozici nebo pracují u jednoho zaměstnavatele. Rozhodující je, zda jejich práce odpovídá zákonnému vymezení stejné práce nebo práce stejné hodnoty.
Stejná pozice nemusí znamenat stejnou práci
Rozdílná výše mzdy či platu může být v některých situacích zcela legitimní. Zaměstnanci mohou mít například stejný název pozice, ale mohou vykonávat odlišně náročné úkoly, rozhodovat o rozdílně významných záležitostech nebo nést jinou míru odpovědnosti za zaměstnance, zákazníky, majetek či hospodářský výsledek. Rozdíl může vyplývat také z rozdílných pracovních podmínek, pokud jeden zaměstnanec pracuje ve výrazně náročnějším, rizikovějším nebo jinak zatěžujícím prostředí. Význam mohou mít rovněž pracovní zkušenosti, pokud se promítají do skutečné náročnosti nebo kvality práce, nikoli pouze jako neurčité a předem nepopsané odůvodnění. Oprávněné rozlišení však musí být založeno na objektivních skutečnostech. Zaměstnavatel nesmí zaměstnancům vyplácet rozdílnou odměnu svévolně ani proto, že jednoho z nich osobně upřednostňuje.
Jak se práce porovnává
Při posuzování nároku na stejnou odměnu je nutné vycházet z kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Porovnává se složitost práce, tedy například odborná náročnost, potřebné znalosti, dovednosti a schopnost řešit komplikované situace. Dále se hodnotí odpovědnost a namáhavost, mezi které patří zejména rozsah rozhodovacích pravomocí, míra odpovědnosti za svěřené hodnoty nebo fyzická a psychická zátěž. Samostatným kritériem jsou pracovní podmínky, například práce v noci, ve směnném režimu, v nebezpečném prostředí nebo za jiných ztížených okolností. Posuzuje se také pracovní výkonnost a výsledky práce, přičemž není podstatné pouze množství úkolů, ale rovněž jejich kvalita, přesnost, spolehlivost a přínos pro zaměstnavatele. Aby bylo možné dospět k závěru, že zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, musí být jejich práce srovnatelná podle všech rozhodných hledisek. Pouhé tvrzení, že „oba dělají totéž“, proto pro právní posouzení zpravidla nestačí.
Co může zaměstnanec prokázat
Rozhodne-li se zaměstnanec řešit podezření na nerovné odměňování soudní cestou, měl by se připravit na delší řízení a na potřebu podrobně popsat i doložit skutečný rozdíl mezi svou prací a prací srovnávaného kolegy. Nejde pouze o prokázání rozdílné částky na výplatní pásce, ale především o vysvětlení, proč by měla být práce obou zaměstnanců považována za stejnou nebo stejně hodnotnou. Vhodnými důkazy mohou být pracovní smlouvy, popisy pracovních míst, organizační struktura, interní předpisy, mzdové výměry, systém odměňování, pracovní hodnocení, údaje o plnění úkolů, výsledcích a pracovním zatížení nebo svědecké výpovědi kolegů a vedoucích pracovníků. Soud bude posuzovat také důvody, které zaměstnavatel pro rozdílnou odměnu uvede, a ověří, zda jsou skutečné, předvídatelné a věcně odůvodněné. Pokud se prokáže, že zaměstnanec vykonával stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako lépe odměňovaný kolega a rozdíl neměl objektivní důvod, může se domáhat dorovnání odměny a podle konkrétních okolností také dalších nároků spojených s porušením zásady rovného zacházení.
Mohlo by vás také zajímat: Může být odměna za pracovní pohotovost u zaměstnanců odlišná? Práce takzvaně na zkoušku musí být vždy a jedině řádně zaplacena